Las Mariposas ve Fata Morganě

Protože v Botanické zahradě, ve skleníku Fata Morgana, probíhá každoroční výstava tropických motýlů, vydal jsem se, jako každý rok podívat. Měl jsem to naštěstí při cestě za klientem a protože Praha byla volná vyšetřila se mi skoro hodinka. Před skleníkem bylo spousty dětí, které, pravděpodobně v rámci školek a škol navštěvují výstavu ve všední den. Myslím, že je fajn nápad ukázat těmhle špuntům, jak prales vypadá “na vlastní kůži” A díky motýlům se děti jistě nenudí.

Ve skleníku jsem již několikrát byl, tedy kupuji vstupenku a jdu rovnou na toaletu k sušáku na ruce, abych nahřál fotoaparát. Vstupuji dovnitř hned za hrozen dětí. Průvodce povídá cosi o kytičkách. Opatrně a ohleduplně se procpu před ně abych zjistil, že podchod je z této strany zavřený. Jdu tedy zpět a s omluvou se cpu nahoru a procházím do druhé části skleníku. Lidí tu není mnoho, ale ani málo...tohle jsem čekal. Jdu kousek a rozhlížím se kolem. Motýlů tu ale moc není. Ani na sklech a u topení, kam padají hladoví a poničení kondenzovanou vodou. Mám ještě 20 minut, tak snad se něco ukáže dál, a postupuji směrem k líhni. Nacházím dva, tři motýly posedávat na zajímavém místě, ale jejich křehká křídla už mají něco za sebou. Proto ani nefotím a jdu zase o kousek dál.

Najednou si uvědomuji, jak je mi to prostředí povědomé...ale trochu jinak. To klima, vůně, zvuky.... Jasně, vždyť takové to bylo na podzim v Ekvádoru, kam jsem se vydal spolu s Michalem a Petrem. Po chvíli jsem sám sebe přistihl, jak koukám do blba a vzpomínám na momenty z motýlí farmy v Las Mariposas. Ach to byl balzám. Stavba o velikosti cca 12 x 30 m kde místo skel je jakási pytlovina a všude spousty povědomých motýlů. Celé to kouzelné místo jen pro sebe a nikde nikdo. Čas od času se objeví majitelka a ptá se jestli máme vše. Strávil jsem zde něco kolem tří hodin a celý den pak v zahradě při focení kolibříků. Naše zahleděnost do těchto titěrných ptáčků byla tak urputná, že jsme spousty přírody kolem prošvihli. Naštěstí chvíle na křehké motýli se našla a snad jsem nebyl v Ekvádoru naposledy.

Vybavuji si konkrétní situace v četně vůní a pocitů. Bylo pro mne nemožné pojmout všechny ty vjemy a dnes mě to mrzí. Kousek od zahrady teče malebná horská řeka s průzračnou vodou a bílými peřejemi. Při pohledu z onoho "skleníku" vidíme horský mlžný prales, který jako by na nás padal. Tohle místo mě bavilo.

V zahradě jsme strávili jednu noc, předešlý večer a následný den. Když večer všichni uléháme objevuje se v lodge, kam jsme byli ubytováni, opravdu hrozivě vypadající hmyzák. Jsem zvědavý a na slova kluků "Ty vole zab to!" moc nereaguji. Podařilo se mi tričkem srazit letící příšerku na zem a uchopuji jí právě přes látku trička. Temně černý s velikými kusadly a velikostí okolo 5ti centimetrů si jej prohlížím. Při pohledu na Michala se začínám smát. je vtipné, jak tenhle chlapák odhadem 130kg a výškou okolo 185cm se krčí pod dekou a koukají z něj jenom vytřeštěné oči. Při pohledu zpět na hmyzáka mě smích opravdu rychle přechází. Z jeho zadečku vyjíždí odhadem tak 1cm veliké žihadlo a hmyzák jím pomocí zadečku mává všude kolem. Okamžitě zahazuji celé triko a hmyz vylétá zpět ke stropu. Kluci mi nadávají a teď už se bojím i já. Po chvíli jej nemilosrdně likviduji a když uléhám, ještě cítím kromě Petrovo "prdíků" jak mi buší srdce.

Z Fata Morgany odcházím aniž bych pořídil jediný snímek. Ale s úsměvem na tváři. Protože to prostředí ve mě probudilo překrásné vzpomínky na místa, kam bych se rád vrátil.